A po tvářích jí tekly slzy

A po tvářích jí tekly slzy. Byla zrovna zima. Z její jemné ručky vyklouzly klíče a spadly rovnou do kanálu. Otřela si tvář, pohlédla do žlutého světla rozsvícené lampy a kráčela temnou ulicí dál. Její telefon neustále zvonil a na displeji se objevovalo Broučínek. Její uplakané oči se podívaly na displej a spustily pár slz. Telefon nezvedla a pokračovala ulicí. Tou temnou ulicí, kde každý opilec ji zastavil a ona se na něho ani nepodívala.

Došla až k metru, sestoupila na nástupiště a vyčkala na vlak. Na ten poslední vlak, který vyjíždí o půlnoci a doveze ji do centra města. Nastoupila, oči měla neustále sklopené a sedla si k okénku. Vlak se rozjel a ona naposledy pohlédla na nástupiště, kde prožila tolik krásných chvil. Kde každé ráno čekala na vlak a každé odpoledne tu vystupovala. Nikdy nezapomene na tu krásnou stanici, kterou měla tolik ráda. Po cestě se loučila s každou stanicí, až dojela na tu svou. Tam vystoupila a rozeběhla se ke schodům. Zdolala schody a vyšla na nádraží. Tam si zakoupila lístek, který ji odveze z tohohle města do jiného.

Nastoupila do vlaku a rozloučila se se svým rodným městem. Když se vlak rozjel, plakala. K hrudi si tiskla svůj malý batůžek, který nosívala do školy. Cesta se ji zdála být věčná, nemohla ani na chvilku usnout, nemohla si ani číst. Telefon ji neustále zvonil, bylo to pro ni těžké opustit rodiče, svého přítele a rodné město. Věděla však, že je to nutné. Že se s nimi už nechce vidět. Vzpomínala na to, co provedla.

Se svým přítelem byla šťastná do té chvíle než se pohádali. Zjistila, že to byla její vina, ale věděla, že se ji nevzdá. Také věděla, že když budou spolu, tak to bude neustále stejné. Neustále se budou hádat. Nechtěla mu ubližovat a tak se rozhodla odjet.

Vlak dojel do města. Vystoupila a pohlédla na oblohu. Sedla si na lavičku a čekala, kdy bude ráno. Telefon ji neustále zvonil a chodily jí zprávy od přítele. Se slzami v očích vypnula vyzvánění a telefon hodila do nejbližšího koše. Teď už ho potřebovat nebude. Vzala si batoh a dala ho na lavičku tak, aby ji dělal dobrý polštář. Vzpomínala na ty krásné chvíle, které prožila a po tvářích jí tekly slzy. Začala ji být zima. Schoulila se do klubíčka, že se zahřeje, ale zima ji byla neustále. Po chvíli usnula. Usnula navěky. Zmrzla a po tvářích měla zmrzlé slzy.

Ze stránky: http://www.lu-ci.blog.cz