2.přikázání

2. přikázání

Příběh o muži

Byl jednou jeden muž, který stavěl dům. Když už byl hotový a měl se do něj nastěhovat, přepadl ho zvláštní pocit. „Co budu nyní dělat?“ řekl si, „vždyť stavba tohoto domu, byla jedinou radostí mého života? Už vím, postavím další dům.“

A tak stavěl a stavěl, až nakonec zemřel. Ocitl se před Boží tváří a čekal na svou odměnu, vždyť celý svůj život pilně pracoval. A Pán Bůh nic. „Jak to?“ divil se člověk, „postavil jsem tolik domů?“ vysvětloval. „To máš pravdu, postavil si mnoho domů, ale domov žádný,“ smutně odpověděl Bůh.

Domov je prostředí, kde se prožívá láska, přijetí, přátelství, kde se poznáváme, sdílíme a rosteme. Příběh je obrazem nedokonalé modlitby. Stavba domu je učení se modlitbě (např. růžence, …), když se ji naučíme říkat, máme se v ní také zabydlet. Tzn. hledat v ní osobní setkání s Bohem, ve kterém moje duše zakouší lásku milujícího Otce. V ní se duše vypláče, vykoupe, odpočine si, načerpá sílu pro každodenní boje.

Cílem modlitby není modlitba sama (množství), ale setkání s Bohem (čas). Kristus dal svým učedníkům jeden jediný „otčenáš“ na celý život. Zkusme mu dát místo jedné minuty třeba i jednu hodinu.

Muže být falešná spokojenost člověka, který se zvládl pomodlit tři růžence, ale s Bohem se vůbec nesetkal. Je jako ten, který postavil tři domy, ale v žádném nenalezl domov. Bůh nemohl změnit jeho srdce. A kvůli tomu se přece modlíme.

Ze stránek: http://web.katolik.cz/jph%2Dlmjk/