1.přikázání

1. přikázání

Příběh o čtyřech synech

Jeden otec měl čtyři syny. Byl stár a smrt již klepala na jeho dveře. Zavolal tedy své ratolesti a pravil: „Už zde nebudu dlouho, mám tedy poslední přání.“

„Ty, můj nejstarší, se postav k východní části mého domu, ujdi tisíc kroků a na místě, kam přijdeš, postav velký kámen.“

„Ty, můj druhý synu, udělej totéž, ale směrem na jih.“

„Ty, můj třetí, na sever a ty, můj nejmladší, umísti kámen tisíc dvě stě kroků na západ.“

Když bratři vyšli z pokoje, nejstarší se rozzlobil: „Co si to ten starý blázen vymyslel, ještě že už nemůže chodit a kontrolovat nás. Nikam nejdu.“

Druhý syn šel, ale pak se mu nechtělo jít tak daleko, kámen hodil po několika stovkách kroků do pole, aby se neřeklo.

Třetí poctivě odměřil vzdálenost a udělal přesně to, co mu otec řekl.

Nejmladší se dlouho rozmýšlel. Proč je na něj otec tak zlý a dal mu tak těžký úkol? Proč má jít s těžkým kamenem dál, než jeho starší a silnější bratři? Pak však viděl třetího bratra, jak se spokojeně vrací a rozhodl se, že udělá, co otec žádá.

Když se konečně úplně utahaný vrátil, našel otce, jak umírá. Zaslechl jeho poslední slova, že závěť je uložena u rabína. Synové otce pohřbili a šli za svým představeným, aby jim rozdělil dědictví. Rabi šel s nimi k domu a, k jejich údivu, chtěl vidět ony čtyři kameny. Jakmile je prohlédl, pravil: „Vaše dědictví je půda, která sahá od domu k vašemu kameni. Nejstarší má půdu na východ, druhý syn na jih, třetí na sever a nejmladší na západ. Když už chtěl odejít, zeptal se ho nejmladší: „Proč mi otec dal nejvíc?“ Rabi se usmál: „Dal ti stejně, ale protože jsi menší než ostatní, musel jsi ujít kroků více.“

Víra je plněním Boží vůle, i když je zahalena tajemstvím. Někdy nechápeme, že to, co Bůh po nás žádá, je naším dobrem. Nevěříme mu, že je milujícím otcem. To je naším nejčastějším hříchem proti tomuto přikázání. Být mu věrný ve velkých věcech znamená, naplnit věrnost v těch nejmenších.

Aby mohl člověk žít touto důvěrou vůči Bohu, musí s ním trávit mnoho času (tak jako v každém jiném vztahu). Známe Ježíšovu výzvu k neustálé modlitbě. Tzn. být stále s ním při jakékoli denní činnosti. Ať je tedy naším úsilím milovat Boha, ztratit (nebo alespoň minimalizovat) hranici mezi životem civilním a duchovním.

Ze stránek: http://web.katolik.cz/jph%2Dlmjk/